Tomáš Handlíř v roli žurnlisty a jeho školní práce

S Erikem Nezhodou, mým trenérem, jsme se sešli v kavárně, kde se uskutečnil náš rozhovor.

Tomáš: Máme asi měsíc po konci sezony, tak jak to hodnotíš těch uplynulých 12 měsíců?

Erik: Uplynulých 12 měsíců?

T: 12. I s přípravou.

E: Jasně. Tak přípravu jsme začali v malém počtu lidí, s Ondřejem, Ráďou, s tebou, s Vičim. Na začátku, ještě než přišli žáci, bylo ideální, že se stmelili ti hráči, co pak měli vliv na celý vývoj sezóny. Příprava začala Baldovcem, myslím si, že naprosto ideálně, nebýt interních problémů se Šibim. Příprava ukázala na to, že v poměrně malém kolektivu bude hodně individualit, které se budou chtít předvést a budou chtít bojovat o své místo nejen na hřišti, ale také v kolektivu. V podstatě to vrcholilo volbou kapitána v Letovicích. A co se týče sezony, myslím si, že pro nás důležitým momentem bylo, že jsme prohráli první dvě utkání. Tyto utkání jsme prohráli bez Zajíčka. A následně jsme si až po třech měsících uvědomili, že jsme prohráli s tím nejlepším. No ale vyhráli jsme 36 utkání v řadě, postoupili jsme do extraligy. Takže družstvo odvedlo dobrou práci. Bylo založeno asi na 5, 6 lidech, co tým táhli.

T: A kde vidíš, že jsme kus práce odvedli a kde si myslíš, že bychom se měli ještě zlepšit?

E: Zásadně jsme odvedli, a potvrdilo mi to poslední kolo extraligy, dobrou práci v organizaci hry prvoligového družstva. Pokud se nebavím o jednotlivých herních činnostech, tak jako tým jsme věděli, co máme dělat. Opravdu jsem byl šťastný, když jsem viděl, že věci fungují a fungují hlavně pod Ráďovým vedením, se kterým to třeba chvílemi vypadalo, že na tréninku to s ním nepůjde, ale zápasy s ním probíhali v 90% naprosto skvěle a hrálo se přesně to, co se hrát mělo. Zlepšili se činnosti obou středáků, u všech ostatních šlo spíše jen o vytříbenost. Největší pokrok asi udělal Míša Paulů. Nebudu to říkat snad poprvé, že jeho největší posun byl v tom, že získal důvěru kolektivu, kterou předtím neměl. Já jsem chtěl dát prostor Vičimu a dal jsem mu ho dostatečně, ale Šibi, když se vrátil po té dvoutýdenní karanténě, tak věděl, co chce, zhubl 8kg, zpravil se ve škole a volejbal s tím souvisel. Pro něj bylo zásadní, že nastoupil do utkání s Českou Třebovou a pomohl to utkání vyhrát. V zásadních utkáních tedy nastupoval Šibi. I Viči dostal prostor, ale družstvo daleko více věřilo Šibalovi na přihrávce a na servisu. Ostatní práci už odvádělo za něj, Ondřej na útoku, na bloku Šibi naštěstí tolik zatěžován nebyl. Ale byly i momenty, kdy se prosazoval v útoku, věděl, co má dělat a dobře to plnil. A kde se zlepšit? Hráč se lepší po celý život, učí se nové údery, lépe řešit situace, věřím ale, že mnoho z Vás je na dobré cestě.

T: A je teda pro tebe to druhé místo z extraligy zklamáním, očekával jsi víc od této sezony?

E: Na začátku samozřejmě. Oči nám asi všem otevřelo utkání ve Zlíně, kde jsme se přesvědčili, že narážíme na tým z Prahy, který je zaprvé vyhraný, což my jsme nebyli, a není vůbec takový, jaký my jsme očekávali. Hráli efektivněji a v momentě, kdy se prosazovali jak Finger, tak Kuboš, byli v podstatě nezastavitelní a my jsme navíc podstatně pomáhali. Protože jsme nedokázali vytvořit tým a hlavně funkční tým, nemohli jsme vyhrát. V první lize každý věděl, co má dělat, každý měl svoji roli, ale v extralize jsme své role nenašli.

T: Ale to je problém v tom, že Kuba, Pája a Peťa pořád hráli s juniory a ne s námi a Praha hrála vlastně celou sezonu pospolu…

E: Samozřejmě a proto je také Praha mistr republiky ač neměla být. To my byli poskládání z nejlepších hráčů ročníku 92. Ale Praha má už dlouhodobě jednu výhodu. V každém ročníku mají hráče, kteří jednoznačně směřují do nejvyšších pater extraligy. To znamená, mají dva metry a nehrají na bloku, ale na smeči nebo na univerzálu, tedy to jsou hráči, co získávají body. To v Brně už dlouho chybí, a když toto Brno nevyrovná lepší a přesnější hrou, neuspěje. Ani nejde spoléhat na to, že Pája každý zápas získá z 35 útoků 20 bodů. Navíc ho bude stále více omezovat výška, jeho útočné povinnosti nahradí přihrávka a pole. Ale v kadetech jsme po něm chtěli něco úplně jiného, ale rozhodně ho nemůžeme kritizovat za to, že poslední kolo nezvládl. Bylo naprosto logické, že potřeboval pomoc a my jsme to nedokázali, nenahradili jsme ho. Těžko hledat příčiny, ale zásadně mě mrzí, že jsem nedokázal více přesvědčit Kubu o platnosti Zajíčka na hřišti. Právě proto hrál ve všech postaveních, aby byl co nejvíce ve hře. Je to vítězný typ.

T: A když bys měl zhodnotit naši a tvoji prácí tuto sezonu. Mohli jsme tomu dát víc?

E: Určitě.

T: Kde?

E: Tak z postu trenéra se toho dá udělat strašně moc, mohli jsme se víc zabývat herními činnostmi, mohli jsme v tom omezeném prostoru zkusit alespoň více zapracovat na sociální složce, protože pro tu herní složku prostor nebyl. Ale taky jsem jako trenér mohl tlačit na to, aby se družstvo více sešlo, ale podmínky pro to byly dost omezené.

No a vy… Pro výkon v extralize asi nic. Jak jsem to hodnotil na konci v kabině, není zklamáním náš výkon, je zklamáním, že jsme nedokázali uspět. To co mě zklamalo, byly dílčí problémy a se všemi, co v těchto dílčích okamžicích „selhali“, jsem o problémech mluvil. Ale udělat pro to více bylo asi nereálné, nikomu nemůžu upřít chuť hrát a vyhrát.

T: A co zanechala tvá výchova u hráčů, co u tebe byli dva roky?

E: Myslím, že zanechala pocit zodpovědnosti, za to co dělají. Alespoň to jsem chtěl na nich zanechat. A co se týče volejbalových vlastností, tak si ucelili názor na techniku, alespoň doufám, že jsem se jim snažil předložit jednu techniku a přesvědčit je, že je ta technika správná a aby ji co nejvíce používali. Samozřejmě co kdo každý přijal, je jiná otázka. Samozřejmě hráči navazují na práci, co odvedli v žácích, stejně už v kadetech moc věcí radikálně nezmění. Například Mára přišel s dobrou technikou ruky a se špatnýma nohama, ty se mu určitě se mu výrazně spravili a v závislosti na dobré ruce má výborný servis.

T: Co teď plánuješ do budoucna?

E: Do budoucna plánuji, že si dám krátkou volejbalovou pauzu a chvíli se budu věnovat sobě.

T: Končíš? Takže to jsme tě tak zklamali? (smích)

E: Možná by se mohlo říct, že kdybychom vyhráli titul, snadněji by se mi odcházelo, jako trenér jsem vytouženého vrcholu nedospěl a samozřejmě pro mě bylo velkou motivací vyrovnat se persónám jako je Šamšula, Novák nebo Janoušek, ale současná situace mě ještě více přesvědčila, abych šel dál, získal širší náhled na život a možná také na volejbal, jak se hraje v jiných zemích. Takže se pojedu podívat do světa. Nedávno jsem měl možnost posedět s přáteli, vyslechnou si zajímavé názory. Jedna z odpovědí by byla, že pokud se mám stát mistrem republiky, stanu se jim. Ať za rok nebo později.

T: A jak to myslíš do světa?

E: Pojedu aspoň na rok do Německa. Strávím tam nějaký neohraničení čas v s možností se podívat i do jiných zemí.

T: A jakou práci v Německu chceš dělat?

E: Já tam v podstatě nechci pracovat…

T: Ale nějak si přece ty peníze vydělat musíš ne?

E: Jo to jasně (smích). V podstatě budu žít v rodině, která mně nabídla, že u nich můžu žít, pokud se jim budu starat o dům, zahradu… zaplatí mi školu, stravu, benzín, dají kapesné. Asi bych to přirovnal k práci au-pair. Ale jinak bych měl mít dostatek volna a svobody, zajištěnou jazykovou školu, učil se anglicky i německy tzn. odpracovat toho tolik, abych se mohl věnovat hlavně sobě.

T: A když se vrátíš, tak za rok, za dva, budeš se chtít vrátit zpět jako trenér mládeže Brna?

E: Ano, to chci. V podstatě by tomu nemělo nic bránit, snad mě v klubu budou zase chtít. Rozhodující bude, jak dlouho v Německu budu a jestli tam poznám něco zásadně odlišného, ale taky je fakt, že po návratu se budu muset již začít živit. Tuto povinnost jsem do této doby vlastně neměl, protože se o mě starali rodiče. Tedy mé kroky budou směřovat podle toho, jak výhodné to pro mě bude. Navíc mám vystudovanou žurnalistiku, to je takový můj malý sen. Být žurnalistou.

T: Takže jít do sportovní žurnalistiky a tam psát články?

E: Možná spíš jednou třeba do televize. Ale určitě o sportu. Sport je celý můj život. Ale teď cítím nutnost jít dál. Ani se moc tak nezajímat, co bude za rok, za dva… Povinností jsem měl dost od 18 let, trénování holek, pak kluků, k tomu ne zrovna jednoduchá škola. Ve svých 24 letech se cítím nějaký unavený a bez elánu, psychicky zatížený věcmi, který by mě trápit nemusely. Trenérství u mládeže znamená starat se o děti. Znamená to mít za ně každodenní zodpovědnost.

T: Poslední otázka, kdo tě nahradí?

E: Tak to vůbec nevím.

T: Děkuji Eriku za rozhovor.

E: Rádo se stalo